Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

HISTORIE OBCE LUŽANY

    Počátky osídlení okolí dnešních Lužan sahají daleko do minulosti - podle archeologických vykopávek můžeme usuzovat, že první obyvatelé zde žili již v době okolo 1500 let př. n .l.. První dochovaná zmínka přímo o Lužanech pochází již z roku 1175. Roku 1245 ves získal Imram z Lužan, později se však celý majetek značně rozdrobil, např. k roku 1379 tak jeho jednotlivé díly vlastnili Čeněk, Sezema, Bušek a Kunka. Tato majetková rozdrobenost pak nebyla lepší ani v následujícím století. Dalším známým majitelem Lužan byl Jindřich a po něm Jan řečený Štpice, roku 1412 purkrabí v Čečovicích, jeho synové byli na Lužanech ještě roku 1475. Své majetky zde měli v 15. století také páni z Vřeskovic a Fremut ze Stropčic. Marvart z Příchovic na Skočicích vystavěl na místě zdejší tvrze renesanční zámek a svůj díl Lužan odkázal synům. Jeden z nich - Petr - zemřel roku 1603, po něm pak Lužany ještě spolu s částí Skočic dostal jeho syn Václav, který ještě přikoupil část vsi Zelené.

     Po stavovském povstání byl Václav odsouzen k manství, pro víru však odešel ze země. Proto Lužany roku 1628 prodal Petrovi Jiřímu, od kterého je získal zase Zdeborovi Příchovickému. Zdeborův syn Jan Vilém byl z manství propuštěn a jeho žena Kateřina Salonena přikoupila polovinu Skočic. Podle berní ruly patřila malá část vsi k Roupovu, Lužany jinak držel Karel František Příchovský, císařský rada, zemský soudce a hejtman Plzeňského kraje.

     V následujících letech Lužany vystřídaly značné množství majitelů. Po Karlovi ves vlastnil syn Jan Vilém, od něj statek roku 1721 koupil Janův švagr Klink z Engelflussu. O tři roky později jej získala hraběnka z Trauttmansdorffu, rozená Kinská, po níž vše zdědila Markéta Josefa Kinská, hraběnka z Laiblfingu. Od ní Lužany koupil plzeňský měšťan Jan Kašpar Penterider z Adelshausenu. Od roku 1746 ves vlastnil Karel Šťastný hrabě Vršovec, kvůli svým dluhům ji však musel roku 1753 prodat - dalším majitelem se tak stal plzeňský měšťan Bohumil Avalter. V této době bylo v Lužanech 26 hospodářů, z řemeslníků zde byli bednář, kovář, tesař a židovský obchodník s plátnem, porážející i dobytek (židovská komunita byla ve vsi až do konce 19. století, synagoga, kterou zde měla židovská obec, zůstala ve vsi stát až do roku 1946, kdy byla zbořena). Dále zde stál také panský mlýn o 3 kolech a 3 stoupách.

     Roku 1802 Lužany opět měnily majitele - tentokrát je koupil tajný rada Jan František Linker z Linzenwicku, po třech letech ves získal August Gotthelf Globig. V roce 1818 Lužany koupil Bedřich Karel, hrabě ze Schönbornu, čímž byla ves připojena k panství dolno - lukavickému. Počátkem 19. století došlo k přestavbě lužanského zámku (postaveného v roce 1583 v renesančním slohu). Od roku 1809 byla v provozu nová erární klatovsko - plzeňská silnice, po níž jezdily dostavníky na trati Praha - Klatovy a zpět. Jedna ze zastávek byla také v Přešticích. V roce 1831 postihla celý kraj epidemie cholery, v Lužanech při ní zemřelo 31 lidí. K roku 1848 tvořily lužanský alodní statek také vsi Skočice, Dlouhá Louka, Zelená Hora, Zelené, část Vlčí a Nová Ves. V obci byla "sirubárna", po ní byl do provozu uveden cukrovar, dále zde byl mlýn, pivovar, vinopalna a ovčín.

     Roku 1850 koupila Lužany za 300 000 zlatých kněžna Kinská, rozená Colloredo - Mansfeldová, od níž obec po šesti letech koupil pražský továrník Ringhofer. Posledním vlastníkem lužanského panství se stal v roce 1867 stavební rada Josef Hlávka. Za něj Lužany prožily neslavnější etapu své historie. Celé panství se v závěru 19. století značně rozvíjelo, v letech 1886 - 1888 proběhla přestavba zámku do dnešní podoby v novorenesančním slohu, byla přistavěna zámecká kaple sv. Marie, sv. Antonína a sv. Václava v novobyzantském slohu (výtvarnou výzdobu provedl Karel Jobst). Dále byla přistavěna kampalina (zvonice), v níž byly zavěšeny 4 zvony. Hlávkova stavitelská činnost přinesla desítkám zdejších lidí práci. Dne 14. listopadu 1877 projel na Plzeňsko - eisensteinské trati první vlak, nádraží v Lužanech tehdy neslo název "Lužany v Čechách". V roce 1885 byl v Lužanech otevřen první poštovní úřad, o tři roky později byla zahájena výstavba nové školy - dokončena byla dne 9. června 1889. Josef Hlávka nechal mimo jiného také postavit na planině vrchu Taneček dřevěnou chaloupku jako cíl procházek. V této době měly Lužany 564 obyvatel, Dlouhá Louka čítala 193, Zelené 178 a Zelená Hora 32 obyvatel.

     V 60. a 70. letech 19. století v celých Čechách probíhal velký rozvoj spolkového a kulturního života. Ani Lužany nebyly výjimkou, když zde začaly vznikat hudební a ochotnické spolky, jejichž slávou se může obec dodnes pyšnit. Umělecký a kulturní život se v Lužanech rychle rozvíjel a obec jím brzy proslula - skutečně proslulou se v celém kraji stala např. lužanská kapela lidových muzikantů "Šustíků". Nejvíce se tento umělecký život soustřeďoval na přestavěném zámku, na který přitahovala paní Zdeňka Hlávková (vynikající klavíristka a zpěvačka) spisovatele, skladatele i výkonné umělce. Zámek se tak stal oblíbeným místem pobytu řady významných českých umělců - např. Julia Zeyera, Jaroslava Vrchlického, Josefa Václava Sládka, Josefa Suka, Hanuše Wihana, Oskara Nedbala a Karla Hofmanna, malíře Julia Mařáka, sochaře Myslbeka, malíře Obrovského, presidentů Akademie věd A. Randy, K. Vrby, J. Zubatého, J. B. Foerstera, J. Šusty a řady dalších. Na lužanském zámku často pobýval také Antonín Dvořák. Lužany se staly místem inspirace mnoha uměleckých děl, samy se také objevují v celé řadě různých básní - např. Karla Jaromíra Erbena, sám Antonín Dvořák napsal k otevření lužanské kaple slavnostní mši (mše D dur, zvaná "Lužanská")… Na zámku byla díky Zdeňce Hlávkové také organizována koncertní činnost. Lužanský zámek se tak stal velkým kulturním centrem nejen pro Přešticko, ale velké vážnosti a významu se těšil v celém českém národním, vědeckém i kulturním životě.

     Dne 16. května 1889 postihla údolí Úhlavy obrovská povodeň, která si ve zdejším kraji vyžádala 50 lidských životů. Katastrofa se nevyhnula ani Lužanům, zde však naštěstí nepřišel o život nikdo. V následujícím roce zastavil výrobu zdejší cukrovar. Roku 1912 tu však byl vybudován lihovar a v roce 1919 i "panská pila". Již v roce 1910 byl starý lužanský mlýn prodán rolnickému družstvu a dočkal se přestavby a modernizace. V této době se obyvatelé Lužan mohli těšit výdobytkům moderní techniky - od roku 1898 se na velkostatku mlátilo obilí parním strojem, od roku 1903 se zde používala obilní sekačka s hráběmi, v roce 1908 byl pořízen první benzinový motor na řezání píce a v roce 1912 už na velkostatku pracovala nová mlátící souprava s vázacím lisem a jedním elevátorem. Ve stejném roce byla také v obci poprvé použita "provázková povřísla".

     Všeobecný rozkvět a poklidný život však přerušil příchod první světové války. Ta vypukla v roce 1914 a přišel s ní také nedostatek, bída a strach. Potraviny s různým zbožím začaly být vydávány pouze na lístky, přičemž jejich příděly se stále zmenšovaly. Lidé museli pro potřeby armády odvádět různé naturálie, koně apod… Nejhorším ze všeho však byl odchod řady zdejších mužů na frontu. Někteří z nich se zpět domů již nikdy nevrátili, jiní si nesli následky z války po celý život... Ke konci války byla situace se zásobováním kritická, nejednou lidé poznali i hlad. Konečně přišel rok 1918 a s ním mír. Ještě nějakou dobu sice trvalo, než se vyřešily všechny problémy se zásobováním, nakonec se však život v obci přeci jen vrátil do starých kolejí.

     Ve 20. letech v Lužanech, stejně jako v celé zemi, probíhal opětovný rozvoj. Např. v roce 1926 byl lužanský mlýn vybaven stroji a dobudován do dnešní podoby. Pak ale přišla 30. léta a s nimi hospodářská krize. Ta se projevila nárůstem nezaměstnanosti a zhoršením sociální situace obyvatel. Když ke všemu nastoupil v sousedním Německu k moci Hitler, zavládla v Čechách napjatá atmosféra. Situace se začala vyhrocovat a v zemi začala být podnikána opatření na obranu proti německému vpádu. Začalo se s výstavbou různých opevnění a na řadu přišla i mobilizace československé armády. Po podepsání Mnichovské dohody dne 30. září 1938 se však stal jakýkoliv odpor silnějšímu nepříteli marným a Sudety tak byly připojeny k tzv. Velkoněmecké říši. Druhá světová válka se nezadržitelně blížila.

     Druhý evropský válečný konflikt 20. století se od předchozího příliš nelišil - tedy alespoň ne pro obyvatele Lužan. Opět přišla bída, nedostatek a strádání, opět všude vládl strach a obavy z budoucnosti, znovu lidé museli odvádět naturálie pro potřeby armády, během okupace byly Němci odvezeny a roztaveny tři zdejší zvony… Květen roku 1945 všichni uvítali s obrovskou úlevou. Konečně nastal konec této temné kapitoly dějin Českého národa. Život v obci se pomalu uklidnil, brzy po válce nastala doba oprav a velkého budování. Po únorových událostech roku 1948 proběhla kolektivizace zemědělství a znárodňování průmyslu. Život pak v Lužanech plynul v poklidu dál. V poválečné historii v obci vznikl šlechtitelský podnik, proslulý zejména pěstováním a kultivací tulipánů, známé byly i zdejší ovocnářské školky.

     Dnes jsou součástí Lužan osady Dlouhá Louka, Zelené a Zelená Hora, celé toto správní území čítá na 689 obyvatel. Zdejší renesanční zámek obhospodařuje Nadace Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových, založená dne 25. 1. 1905. Posláním této nadace je podporovat vědecké, literární a umělecké snahy českého národa, přispívat k uspokojování jeho kulturních potřeb, podporovat studující i absolventy českých vysokých škol pražských a přispívat ke studiu české ekonomiky. Nejvýznamnější aktivitou Nadání je každoroční předání Cen Josefa Hlávky nejlepším studentům pražských vysokých škol, brněnské techniky a mladým talentovaným pracovníkům Akademie věd ČR na lužanském zámku. Lužany se mohou vedle své bezesporu velice bohaté historie a kulturního dědictví pyšnit také např. svým rodákem - učitelem a spisovatelem Josefem Kožíškem.

 

Použitá literatura

Historicko - turistický průvodce č. 12 Jižní plzeňsko I. Domažlice 1999 - K. Foud, T. Karel
Za vesnickými muzikanty. OÚ Lužany 1995 - F. Pěchouček
Mikroregion Přešticko. Plzeň 1999 - V. Mikuláš, kolektiv pracovníků referátu kultury Okresního úřadu Plzeň - jih a Okresního muzea Plzeň - jih