Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

LUŽANY, KDE VZNIKLA DVOŘÁKOVA OPERA „ČERT A KÁČA“

RNDr. Karel Hlávka

     Mnohá zajímavá místa naší vlasti mají kromě krajinného rázu i svoji kulturně historickou náplň. Širší veřejnosti mnohdy neznámou, ale zajímavou a důležitou. Byly to určité vlivy, buď společenské, sociální, národní nebo historické, které vedle přírody a kultury kraje v takových místech působily na ducha těch jedinců, kteří zde prodlévali, třeba i jen krátký čas, a jejichž tvůrčí síla inspirovaná oněmi místy pak tvořila důležité prvky a hodnoty národní kultury. Někdy dokonce dala vzniknout celým dílům, významným pro vývoj národního ducha a umění.

     Takových míst je mnoho a turisté je rádi navštěvují, jsouce podmaňováni jejich prostředím, a to i v těch případech, kdy v příslušných průvodcích nebývá dostatek podrobných informací. Turisté pociťujíce toto prostředí, obdivují se jeho přírodě i památkám, ale vzpomínají i práce těch, kdož zde buď tvořili, nebo ovlivněni oněmi místy, zanechali národní díla, z nichž národ žije a udržuje se. Takové vzpomínky jsou vždy milé a vděčné. Nutno je zachovávat a vštěpovat i budoucím generacím, zvláště podávají-li turistické příručky nebo průvodci jen suchá časová data, která i když neunaví, brzy se zapomínají, postrádajíce někdy i životnosti.

     Jedním z takových míst jsou Lužany, o nichž jako o Slavínu české kultury bylo vzpomenuto loňského roku v 10. sešitě tohoto časopisu. Do Lužan pravidelně jezdíval mistr dr. Antonín Dvořák, jsa hostem presidenta české akademie dr. Josefa Hlávky. Dvořák zde více čerpal některé podněty pro své práce než tvořil. Lužany jako prostředí českých výtvarníků své doby ovlivňovaly tohoto genia v několika směrech. Není možno krátce vypsat Dvořákův poměr k Lužanům. Dnes však v době, kdy byla v našem Národním divadle nově nastudována opera „Čert a Káča“ a v květnu, měsíci to Dvořákova skonu, zalétají vzpomínky na tohoto mistra i do Lužan.

     V Šourkově podrobném životopise dr. Antonína Dvořáka se dočteme, že dlel v roce 1898 v Lužanech od 28. 8. do 2. 9. Předtím pracoval v květnu o definitivní partituře své opery až do konce června na Vysoké u Příbrami. Od 16. 9. pak pracoval v Praze a 29. 9. ukončiv svoje dílo, zadal je Národnímu divadlu.

     Dvořák původně zamýšlel napsat svoji operu „Čert a Káča“ pod titulem „Ovčák“. Toto zajímavé téma bylo již dříve v pohádkách zpracováno Boženou Němcovou a Josefem Kajetánem Tylem.

     Proč toto téma Dvořáka zaujalo? Jezdíval po řadu roků do Lužan, kde dlíval v létě nebo na podzim ve společnosti básníků J. Zeyera, J. Vrchlického, V. Sládka, archeologa prof. Dr. Píče a druhé Hlávkovy choti Zdeňky. S nimi hovoříval o svých programech a pracích. V zámeckém parku se v altánech a při večerních hovorech mnoho mluvívalo o lužanském kraji, jeho folklóru a pověstech. V r. 1895 dlel Dvořák v Lužanech s členy českého kvarteta. Zvláště s prof. Wihanem a Sukem byl v srdečných vztazích. Bylo to po cestě Šumavou, když se mluvilo o tématu „Ovčák“. Tehdy paní Zdeňka a prof. Dr. Píč, který prokopával mohyly v okolí Lužan, ve Vlčí a v Nezdicích a studoval i nedaleký vrch Tuhošť a hrad Skálu, nadhodili Dvořákovi pověst o čertu a Káče. Tato pověst byla totiž na Lužansku silně tradována.

     Dvořák zaujat pověstí, sháněl se po ní jednak po lužanské vsi, jednak v Nezdicích, malebné vísce pod Lužanskou horou, a konečně v Příchovicích, které tehdy byly majetkem hraběte Schönborna a v nichž nedaleko pěkného barokního zámku ještě stával dobový ovčín, v němž byl zaměstnán panský ovčák, který tehdy v širokém okolí léčil nemocné lidi a hlavně napravoval zlámaniny. Tak uzdravil prý i jednoho z hrabat Schönbornů. Příchovický ovčín byl za pozemkové reformy zbořen. V Lužanech se však dodnes zachoval empírový ovčín, kde ještě po smrti Hlávkově žil starý ovčák, jeden z posledních svého typu, dobře vystižený prof. J. Obrovským, který jej zvěčnil jako mladý malíř. Autor byl tehdy odměněn cenou a obraz zakoupen pro galerii v Rudolfinu.

     Pověst o čertu a Káče souvisí s Lužanskou horou. Ta leží jihovýchodně od Lužan, jsouc odtud dobře přístupna. Je to dominující vrch (kóta 491, list spec. mapy 4150), popsaný na mapě jako Zelená Hora, ale v kraji dobře známá jako hora Lužanská, protože patří k lužanskému panství. Nad své okolí vyniká o 150 m. Prof. Dr. Píč na svahu k Lužanům prokopal několik mohyl z mladší doby železné. Těsně pod vrcholem hory je obdélný val, podobný náspu. Z vrcholu hory, který ještě za Dvořákových časů nebyl zarostlý vysokým lesem, býval daleký rozhled do údolí Úhlavy. Hlávka zde také vystavěl milou dřevěnou chaloupku, která bývala na výletech cílem zámeckých hostí a též Dvořáka a vzpomenutých básníků.

     Na vrcholu hory zbyla po třetím rakousko-uherském vyměřování vídeňského vojenského zeměpisného ústavu triangulační věž, ovšem již zaniklá, jejíž stopy základů jsou dodnes patrny. A právě v těchto místech se říká „Na tanečku“. Sem je lokalizován děj pověsti o hospodě, Káče, čertu a ovčákovi, kterou Dvořákovi v nedaleké chaloupce vyprávěl i lužanský hajný J. Balín, jehož denní pochůzky lesem vedly vždy přes „Taneček“. Podle pověsti tam stála hospoda, v níž se slavívala posvícení, navštěvována z blízkého okolí, hlavně z Lužan, Nezdic, Zeleného a Vlčího. Do této hospody přišla kdysi i Káča, dívka toho typu, jak je charakterizována v opeře. Silná, zlostná, s níž nikdo nechtěl tančit, bez naděje na vdání. Ve zlosti nad svým neúspěchem u tanečníků zaklela, že „třeba i s čertem by se zatočila“. Po zaklení, bylo okolo půlnoci, vkročil do místnosti myslivec místním lidem neznámý, který s Káčou divoce protančil celou hodinu. Káča si libovala, že je to jinačí pán, než jsou zdejší, ba dokonce „lepší“ než pan správčí ze zámku. Zavdala si s myslivcem, zatančila nové divoké kolo, a když na věži lužanského zámku bila hodina s půlnoci, propadla se celá hospoda do země.

     Od té doby prý se zde říká „Na tanečku“. Konec této původní historie je poněkud odchylný od děje v opeře, kde se propadla do pekla jenom Káča s čertem, za nimi pak skočil ovčák.

     Tato pověst Dvořáka zaujala. Hlávkova choť paní Zdeňka i Zeyer navrhovali mistrovi zhudebnit tuto pověst, kterou pak A. Wenich zpracoval se zřetelem na B. Němcovou, Tyla a operu podle potřeby. Dvořák, který se o podobné pověsti vždy zajímal, pátral po nich v Lužanech, kde byl znám jako jeden ze zámeckých hostů, který jako milovník holubů a který náležitě jsa respektován, dostal se tak do selských a deputátnických chalup.

     Dvořák chodíval poslouchat i vesnickou lužanskou muziku, hrávající zvlátě o poutích, které se tradičně slavívaly, hlavně na podzim, a to i v zámku u Hlávků. I na tyto pouti Dvořák rád jezdíval. Bývaly veselé. Na jedné slyšel v hostinci „U Koláříků“ hrát partu místních muzikantů, známou v širokém okolí pod názvem „Šustíci“. Bývali to jednak zaměstnanci velkostatku, jednak zedníci, pracující dříve pod Hlávkou i daleko ve Vídni, kde např. pracovali na stavbě Dvorní opery, nebo v Černovcích na Bukovině na stavbě residence řeckovýchodního archimandrity. Hlavním kádrem této kapely byla zednická Šustíkova rodina. Hrávali svoje skladby vlastní úpravy a harmonizace. Bývaly to veselé a melodické valčíky a polky a jiné oblíbené tance, z nich se bohužel, pokud je známo, nezachovala tištěná ani jedna. Mezi jinými hrávali i v kraji oblíbený valčík. A tohoto valčíku použil i Dvořák a upravil jej pro první jednání opery „Čert a Káča“, a to jako valčík v posvícenské scéně ve vesnické hospodě. Je to pěkný valčík, který tančí na divadle sbory a touže chutí od podlahy tak, jak jej tančili a snad ještě tančí v kraji, pokud se ovšem nehrají „moderní“.

     Dvořák také převzal z Lužanska árii ovčáka Jirky. Je to stará ovčácká píseň pěkné, lyrické melodie.

     Je těžko říci, jaký měl tehdejší život v lužanském zámku vliv na skladbu. Je jisto, že postava Káči i jiných byla prodebatována s paní Zdeňkou a Zeyerem. Pojetí patrimoniálního života na zámku, líčeného v opeře, zdá se, že bylo ovlivněno i lužanským prostředím, kde se dlouho udržovala určitá tradice těch, kdo dříve sloužili na panství v době, než je Hlávka koupil od barona Ringhofera, totiž ještě za časů kněžny Kinské a hraběte Schönborna.

     Srovnání děje celého třetího jednání opery s okolím Lužan a příchovického zámku s jeho zaniklým ovčínem a císařskou silnicí z Přeštic do Lužan budí dojem, že byl Dvořák inspirován též i po stránce topografie míst, které mnohokrát navštívil a prochodil. Bylo zvykem, že hosté v Lužanech navštěvovali zámeckou věž, skýtající daleký rozhled. Dívá-li se kdo z této vysoké věže směrem k Přešticím a Příchovicům a slyšel-li v opeře líčení jízdy ovčáka do zámku ke kněžně, neubrání se dojmu, že sleduje cestu z Příchovic do Lužan po přeštické silnici. Když jezdíval Hlávka nebo jeho sestra a jejich hosté kočárem z Přeštic do Lužan a čekávalo-li se na ně, byli vyhlíženi vždy z věže. A tak zpívá-li kněžnina komorná árii „Na silnici vždy hledím stále, zdá se mi, že v dálce vidím, v kotoučích jak prach, se zvedá...“ a pak „ke bráně už zatáčejí...“ zdá se, že Dvořák měl na mysli topografii lužanského zámku s jeho okolím a příchovického ovčínu.

     Kdo znal Hlávkovy Lužany, těžko se ubrání dojmu, že měl Dvořák na mysli topografii samého zámku, kde dlíval. Např. umístění balkonu v opeře, z něhož mluví kněžnin maršálek k lidu, oznamuje mu zrušení roboty, mimoděk připomíná lužanský balkon, který byl místem, kde se shromažďovali zámečtí hosté, chtěli-li přehlédnout prostranství před zámkem a shlédnout např. dožínkové shromáždění. Býval přítomen i Dvořák. Bývaly to milé chvíle, zvláště v době těchto tradičních dožínek, při nichž na prostranství pod balkonem zpívali, hrávali a tančili zaměstnanci všech dvorů a jiní.

     Není místa na širší vzpomínky. Budiž jen vzpomenuto alespoň těch okolností, které souvisely se vznikem „Čerta a Káči“ a měly vztah k autoru této opery a lužanskému prostředí. Kdo dnes navštíví Lužany, najde milou, čistou vesnici se starým parkem na Úhlavě plným tiché elegie, v němž stále stejně šumí houšť starých korun stromů a hučí jezy u ostrova Loužku právě tak, jako šumívaly Dvořákovi, Zeyerovi, Vrchlickému, Sládkovi a Sukovi, kteří zde nacházeli nejenom místa klidu a odpočinku, ale i nových podnětů ke své tvorbě a posily k novému životu.

     A takovým místem mohou být Lužany všem, kdo sem zavítají třeba i na krátkou dobu.

ANTONÍN DVOŘÁK - MŠE D-DUR

     Dvořákova Mše D dur vznikla z podnětu významného architekta a mecenáše umění Josefa Hlávky, pozdějšího zakladatele a prvního prezidenta České akademie věd. Hlávka si roku 1886 nechal u svého letního sídla - zámku v západočeských Lužanech - vystavět novou kapli. Když mělo v následujícím roce dojít k jejímu vysvěcení, požádal přítele Dvořáka, aby k této příležitosti zkomponoval novou mši. Dvořák, který si Hlávky velmi vážil, rád vyhověl a vytvořil mši pro sóla, sbor a varhany. V den jejího dokončení píše Dvořák v dopise Hlávkovi mj.:

"... Mám tu čest Vám oznámiti, že jsem práci šťastně dokončil a že se z ní upřímně raduji. Myslím, že to bude dílo, které svému účelu plně vyhoví. Mohlo by se jmenovat: víra, naděje a láska k Bohu nejvyššímu a poděkování za tak veliký dar, že mně bylo popřáno dílo to ke chvále Nejvyššího a ke cti umění našeho šťastně dokončiti. Nedivte se, že jsem tak nábožný, ale umělec, který to není, nic takového nedokáže. Což nemáme příklady na Beethovenovi, Bachovi, Raffaelovi a mnoha jiných? Konečně děkuji i Vám, že jste mi dal podnět dílo v takové formě napsat, jinak bych byl asi sotva na to kdy pomýšlel; neb až dosud jsem psal díla podobného druhu jen ve velkých rozměrech a s prostředky velkými..."   

     Vysvěcení kaple, při kterém byla mše poprvé provedena, se konalo 11. září 1887. Dílo řídil Dvořák sám, sopránového partu se ujala Hlávkova žena Zdeňka, altového skladatelova choť Anna. Autor nabídl mši k vydání svému nakladateli Simrockovi, ten však o ni příliš zájem neprojevoval. Dvořák se proto obrátil na anglickou firmu Novello, která si pro vydání vyžádala přepracování varhanního partu do orchestrální podoby.

     Skladatel vytvořil mši na svém letním sídle ve Vysoké uprostřed milované přírody a přestože vznikla z vnějšího podnětu, psal ji Dvořák především pro své potěšení. Tato skutečnost se odráží v její prosté intimitě a upřímnosti bez známek jakékoli vnějškové efektnosti. Dvořák sice zhudebnil obligátní mešní text se všemi jeho obvyklými částmi a zachoval slohovou vážnost staré církevní hudby, je to však dílo cítěné ryze dvořákovsky. Vyznačuje se bohatou melodickou i harmonickou fantasií, srdečnou vroucností a je výrazem autorovy lidské i umělecké nezávislosti. Mše D dur představuje jeden z nejvýmluvnějších dokladů Dvořákova vztahu k člověku, bohu a přírodě.

Pramen: http://www.antonin-dvorak.cz/mse-d-dur - na těchto webových stránkách se dočtete mnoho zajímavého o Antonínu Dvořákovi a můžete se zde zaposlouchat i do mše D-dur v hudebních ukázkách.