Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

HISTORIE OBCE

Obec Zelené, ale i obec Zelená Hora měly to velké štěstí, že zde působil v širokém okolí známý a vynikající kronikář pan Tomáš Voves ze Zeleného. Tento úžasný člověk s citem pro historii zanechal v kronikách obce Zeleného nepočet historických dat, událostí a zajímavostí. Tyto texty by byla velká škoda krátit a dělat výtahy, proto doporučujeme všem milovníkům historie a života na malé vsi, aby sami nahlédli do starých kronik. Můžete tak učinit nejen v Okresním archivu Plzeň-jih v Blovicích, ale ještě lépe na webových stránkách www.portafontium.cz, kde najdete kroniky obce Zelené a Zelená Hora v digitální podobě. Věříme, že čtení v kronikách Vás zaujme a budete se k ní opětovně vracet. Na tomto místě nám dovolte alespoň v krátkosti přiblížit život kronikáře pana Tomáše Vovsa.

Originální vesnický kronikář, osvětový pracovník se narodil 4. 12. 1896 v Zeleném v čp. 17, kde se po chalupě říkalo „U Kokošků“. Otec byl zedníkem. Tomáš vychodil dvoutřídní školu v Nezdicích. Vystřídal tu několik učitelů, nejvíce vzpomínal na Vojtěcha Radu se Soběkur a Josefa Tíkala ze Kbela. Protože Tomáš pěkně kreslil, šel se v roce 1911 zprvu učit malířem pokojů. Pro nezaměstnanost svého mistra se však neodučil a přestoupil na zedničinu. Výuční list získal v Dobřanech. Zde se jako osmnáctiletý snažil vyhnout narukování na frontu a dobrovolně se přihlásil jako opatrovník v místním ústavu choromyslných. Po roce byl však povolán do zbraně k 35. pěšímu pluku. Dostal se s ním do Uher, Vídně a Itálie. Skončil jako ordonanc v cizineckém úřadě. V roce 1919 byl superarbitrován jako částečný invalida. Válečné útrapy a podvýživa u něj vyústily v plicní onemocnění. Byl by se rád vrátil do dobřanské léčebny, ale kvůli nemoci ho odmítli. Bratr František ho přesvědčil, aby se pokusil absolvovat dvouletou mistrovskou školu zednickou. Přijímací zkoušky složil, ale bratr ve čtyřiceti letech nečekaně zemřel, takže Tomáš Voves musel převzít otcovský grunt. Od té doby ho živily jen pole a les. Oženit se mohl až v poměrně vysokém věku v roce 1936, o dva roky později se mu narodil jediný syn Tomáš Josef. Od svých školních let se zajímal o dějiny své rodné obce. Zřejmě to zdědil po dědovi z matčiny strany, protože Martin Kašpar z Kaliště byl také písmákem. Psal kroniku rodinnou i kroniky obecní. V roce 1939 je ukryl před německými okupanty, něco pod podlahu v chalupě a jednu obecní kroniku poslal do plzeňského muzea, odkud před bombardováním Plzně putovala do úkrytu v Manětíně. Odtud se kronikáři Vovsovi v roce 1945 vrátila v pořádku, zato písemnosti ponechané doma byly zničeny plísní. Druhý díl obecní kroniky musel proto napsat znovu.

Přestože Tomáš Voves byl samouk s minimálním vzděláním, koncepce a obsah jeho kronik byly velmi originální, a život v malé vsi Zelené v nich zachytil téměř vyčerpávajícím způsobem. Korespondoval s mnoha významnými osobnostmi a institucemi, které si ho skutečně vážily. V roce 1954 tak byl např. jmenován čestným členem Spolku rodáků z Přeštic a okolí a jejich přátel v Praze (1935 – 1953). Ještě v roce 1948 byla jeho kronikářská práce oceněna v celostátní soutěži o vzornou obecní kroniku, jako povolání u jeho jména je uvedeno „drvoštěp“. O tři roky později však dostává vytýkací dopis od ONV v Přešticích, který napadá jeho způsob vedení kroniky a kritizuje absenci zápisů o celospolečenských událostech (volbu K. Gottwalda prezidentem, atd.).  Padesátá léta 20. století mu přinesla zlomové změny jak v jeho osobním životě (nucený vstup mezi posledními do JZD v r. 1957), tak v jeho obecně prospěšných koníčcích. V roce 1958 byl při čištění obecní strouhy stižen mrtvicí, z níž už se zcela nikdy nevzpamatoval. Obsluhoval však ještě veřejnou meteorologickou stanici a obecní kroniku psal až do chvíle, kdy ji musel odevzdat na MNV.