Lužany č.p. 25
334 54 Lužany
V r. 1838, tedy na sklonku desetiletí, kdy u nás vznikla řada nových cukrovarů, jejichž existence však byla vesměs krátká, sdílí podobný osud také první cukrovar v Lužanech. Prvním dokladem, jímž je možno započít líčení jeho osudů, je zajímavá smlouva, kterou uzavřel tehdejší majitel statku Lužany a sousedního rozsáhlého panství Dolní Lukavice – Přeštice – Příchovice Bedřich Karel hrabě Schönborn s Karlem Anselmem knížetem Thurn-Taxisem v Praze dne 8. června 1838. Ostatní dochované prameny k dějinám prvního lužanského cukrovaru jsou vesměs účetní povahy a také dochovaná korespondence se týká hlavně účetních záležitostí. Období sedmi kampaní zdaleka nesplnilo očekávání zakladatelů cukrovaru. Nikdy nebyl splněn základní předpoklad společenské smlouvy, totiž, že v cukrovaru se ročně zpracuje 30 000 centů cukrové řepy. Tohoto množství nebylo v žádné kampani dosaženo a dokonce ani v nejlepším roce 1841/1842 nebylo dosaženo ani poloviny tohoto množství. Provoz cukrovaru se značně prodražoval a návratnost vloženého kapitálu byla nepatrná, takřka nulová. Správě cukrovaru se nepodařilo zajistit dostatečné množství základní suroviny, cukrové řepy, jejíž většinu dodávaly jednotlivé dvory schönbornských velkostatků Lužany a Dolní Lukavice. Ovšemže produkce těchto dvorů byla omezená plochou, kterou bylo možno vyhradit pěstování této plodiny v osevních plánech, silně ještě ovlivněných trojhonným hospodařením Drobní pěstitelé zřejmě o novou plodinu, vyžadující značnou péči, zájem neměli. Výrobní náklady značně zvyšovala i nízká cukernatost cukrové řepy. Víme-li, že vyrobený sirup, který musel být odběrateli, jimž byl zbraslavský cukrovar, dodáván o cukernatosti 30 %, můžeme cukernatost řepy odhadnout na 5-6 %, tj. tedy asi jenom na polovinu cukernatosti, kterou zřejmě jako minimální vyžadoval od pěstitelů o něco mladší druhý lužanský akciový cukrovar. Příčiny nízké cukernatosti třeba hledat nejenom v neprošlechtěné sadbě, ale i ve špatné přípravě polí na pěstování této náročné plodiny. I když se z pramenů přímo nedovídáme, proč přestala sirup odebírat zbraslavská rafinerie, ani proč byl tak náhle provoz cukrovaru v Lužanech zastaven, je nasnadě domněnka, že oba společníci nehodlali dále na pasívní provoz doplácet a kromě toho ztrácet i úroky z vloženého kapitálu. K tomu přistupovala i stále klesající cena objektů a zařízení cukrovaru a konečně i nutnost do podniku stále investovat.
Druhá kapitola z dějin lužanského cukrovaru začíná rokem 1870, tedy rokem, kdy v našich zemích započalo nové období rozmachu cukrovarnictví. Z pramenů se nedovídáme nic o tom, jaké byly příčiny vedoucí k založení cukrovaru, a nevíme ani nic o předběžných jednáních hlavních akcionářů, kteří byli zřejmě iniciátory celého podniku. Hlavním osnovatelem celé akce bylo zřejmě ředitelství císařských a nadačních statků v Praze, které spravovalo – jako nadřízená instance – nedaleký statek Červené Poříčí. Jako vzor mu sloužil cukrovar ve Zvoleněvsi, rovněž majetek císařský. Celá akce byla projednávána s majiteli sousedních velkostatků, z nichž merklínský Kolovrat odmítl účast, neboť měl závazek u plzeňského cukrovaru, jehož větší počet akcií držel. Naproti tomu založení akciové společnosti uvítal hrabě Ervín Schönborn, majitel velkostatku Dolní Lukavice, a Josef Hlávka, majitel velkostatku Lužany. Ti také později patřili k největším akcionářům.
První stanovy budoucí akciové společnosti pocházejí z 8. března 1870, tedy ze stejného dne, kdy ministerstvo vnitra povolilo pod čj. 3231 zřízení akciové společnosti. Druhé stanovy, jenom málo pozměněné, nesou datum 23. března 1870. Tyto stanovy však byly schváleny ministerstvem vnitra až 21. srpna 1872 pod čj. 10400. Na stanovách, které se nijak neliší od stanov podobných akciových společností, nás bude zajímat název budoucího cukrovaru, který zněl podle § 1 „První cukrovar akciový v okresu přeštickém“. Společnost byla uzavřena na 12 let, tj. od 1. července 1870 do 30. června 1882. Pro provoz budoucího cukrovaru byl nejdůležitější § 15, podle něhož byl každý akcionář povinen na každou akcii dodat 120 centů zdravé, očištěné cukrovky nejméně s desetiprocentním obsahem cukru. Pokud by tento závazek akcionář nesplnil, byl cukrovar oprávněn na jeho náklady příslušné množství cukrové řepy koupit u jiných pěstitelů.
Již 6. května 1870 požádala akciová společnost Obecní úřad v Lužanech o povolení k stavbě potřebných budov na parcele č. k. 430 v Lužanech. Komisionální řízení se konalo 25. května a téhož dne bylo vydáno stavební povolení, a to k rukám Františka Margolda, hospodářského ředitele v Dolní Lukavici, a konečně 27. května 1870 stavbu povolilo i okresní hejtmanství v Přešticích. Stavba byla zadána plzeňské stavební firmě Josef Pokorný a Hugo Jelínek a její náklad byl rozpočten na 181 760 zl 71 kr. Kapacita budoucího cukrovaru měla být na denní zpracování 1500 – 1800 centů cukrovky. Podnikatelé se zavázali, že stavbu dokončí do 1. listopadu 1870, kdy také bude cukrovar schopný provozu.
Cukrovar skutečně ještě r. 1870 zahájil první kampaň, při níž byla zřejmě zpracovávána jenom řepa, kterou dodali akcionáři. Aby však bylo zajištěno větší množství cukrové řepy, byla 16. února 1871 vydána vyhláška, vyzývající sedláky v okolí, aby počali pěstovat cukrovou řepu. Na každou měřici pozemků, určených pro tuto plodinu, měli dostat 6 liber semene zdarma a ke konci měsíce dubna za každou měřici, na níž skutečně cukrovku pěstovali, 8 zl závdavku v hotovosti. Za cent dodané cukrové řepy do cukrovaru jim byla zaručena cena 65 kr v hotovosti a k tomu 40 % z dodané váhy cukrovky řízků, nebo 10 kr náhrady za cent. Za dovoz cukrové řepy ze vzdálenosti větší než dvě hodiny cesty měly být smluveny zvláštní náhrady. Konečně za každých 100 centů cukrové řepy měl obdržet každý z pěstitelů zdarma 2 libry bílého cukru. Pěstování cukrové řepy se dosti rychle rozšířilo, a tak v kampani 1884 až 1885 bylo mezi dodavateli též 46 drobných pěstitelů z nejbližšího okolí (Dolní Lukavice, Přestavlky, Červené Poříčí, Švihov, Merklín, Skočice, Borovy, Mezihoří, Vřeskovice, Přeštice a Lužany). Pěstování cukrové řepy výrazně ovlivnilo hospodaření v této oblasti, jak se také ukázalo o několik let později při likvidaci cukrovaru. Za dvacet let své existence zpracoval lužanský cukrovar celkem 1 956 300,86 q cukrové řepy. Existence akciové společnosti byla prodloužena na další tři roky, tj. do 30. června 1885, a posléze v dubnu 1885 bylo na valné hromadě akcionářů usneseno další prodloužení trvání akciové společnosti o tři roky, tj. do konce června 1888. V tomto roce bylo pak prodlouženo trvání o další rok, tj. do 30. června 1889. Ovšem to už bylo v době, kdy se akciová společnost dostala do vážné finanční tísně a uvažovalo se o její likvidaci. První finanční potíže akciové společnosti se počaly objevovat již r. 1881, kdy se v červenci ukázalo, že nebude možno splatit úvěr, který lužanskému cukrovaru poskytoval cukrovar ve Zvoleněvsi podle smlouvy o komisionálním prodeji cukru. Již 30. září 1886 byla na valné hromadě akcionářů přednesena otázka, zda by se nemělo pomýšlet na likvidaci akciové společnosti, protože nebyla žádná záruka, že hlavní věřitel, tj. zvoleněveský cukrovar, bude čekat i nadále se splacením své značně vysoké pohledávky. Plány na utvoření nové společnosti nepřekročily stadium předběžných úvah a návrhů a nakonec byly bez dalšího projednávání opuštěny. Zejména skeptický k budoucnosti společnosti byl Josef Hlávka, a to zejména proto, že měla převzít i všechny dluhy likvidované akciové společnosti, které jenom u cukrovaru ve Zvoleněvsi dosahovaly asi 120 000 zl. Za této situace se ukázala potřeba provést soudní dobrovolný odhad cukrovaru. Stalo se tak 21. a 25. srpna 1888. Budovy (včetně obytné budovy, dílen, hospodářského stavení a jiných objektů) byly oceněny na 120 159 zl 64 kr. rak. č., a to včetně pozemku. Po odečtení hodnoty služebností (plat za odběr vody z Úhlavy a za pole, používané na krechtování řepy, placený J. Hlávkovi) byla cena objektů stanovena na 118 159 zl 64 kr, strojní zařízení odhadováno nebylo.
Dne 18. listopadu 1890 byla uskutečněna první dobrovolná dražba, při níž Michal Benies nabídl pouze 100 000 zl, takže objekt cukrovaru nedostal. Na konci r. 1891 se o koupi cukrovaru zajímal vídeňský W. G. Clairmont, jemuž ho bylo ředitelství císařských statků ochotno prodat za 100 000 zl včetně zařízení. Téhož roku jednali o propachtování či koupi cukrovaru J. Karlík a ředitel mělnického cukrovaru Karela, a to s Josefem Hlávkou, ale opět bezvýsledně, neboť nabídli jen 100 000 zl. Druhá dražba cukrovaru byla stanovena na 17. prosince 1892. Na ní zástupce ředitelství císařských statků nabídl nejvyšší podání 120 000 zl, ovšem k přiklepnutí nedošlo, neboť bylo nutno vyčkat, zda nevyužije svého předkupního práva majitel lužanského velkostatku Josef Hlávka, který se však nepřihlásil. Cukrovar se tak dostal do císařských rukou. Ředitelství císařských statků tak získalo objekt, s nímž si však jaksi nevědělo rady. Provoz cukrovaru obnoven nebyl, objekt byl opuštěn a zařízení pozvolna chátralo, byť o obnovení provozu bylo jednáno ještě v říjnu 1892, a to za účasti Josefa Hlávky. I přesto ředitelství stále uvažovalo o rekonstrukci cukrovaru a o zahájení provozu ve vlastní režii. Proto také navštívil Lužany ředitel cukrovaru v Kolíně nad Labem O. Boháč, který o svých zjištěních podal 3. března 1893 obšírnou zprávu, v níž konstatoval, že technický stav cukrovaru je špatný, a proto také jeho rekonstrukce by byla značně nákladná. Cukrovar by byl podle jeho názoru životaschopný jenom tehdy, kdyby měl v okolí k dispozici 200 000 q cukrové řepy, kterou by mohl kupovat bez konkurence, a kdyby zařízení cukrovaru bylo v takovém stavu, aby bylo možno toto množství zpracovat za 90 dní, což předpokládalo denní kapacitu 2 400 q. To by ovšem znamenalo zesílit pohonnou sílu, která byla dosud jenom 50 ks, pořídit novou difúzní baterii a další cukrovarnickou aparaturu nákladem asi 130 000 zl. Boháč se zřejmě opíral o rozpočet pražské strojírny Ringhoferovy na rekonstrukci cukrovaru, který by byl schopen denně zpracovat 2 200 q cukrové řepy. Ringhofer doporučoval nové difúzní zařízení v ceně 11 800 zl, vysokotlaký parní stroj (v ceně 3 300 zl.) a jiná zařízení v celkové ceně 125 589 zl. rak. č. To však byly podmínky, které nebylo schopno ředitelství císařských statků zajistit.
Je zajímavé, že na počátku téhož roku 1893 se o propachtování cukrovaru zajímal i lužanský Josef Hlávka. Jaký však touto akcí sledoval cíl, nevíme.
A tak se v podstatě ukončila existence jednoho z cukrovarů na Plzeňsku, jehož význam pro nejbližší okolí velmi pěkně vystihuje žádost okresního výboru v Přešticích z 11. listopadu 1893, adresovaná ředitelství císařských statků. Žádá se v ní, aby se r. 1894 započalo opět s prací v cukrovaru, neboť hospodáři v okrese se vybavili zařízením na racionální pěstování cukrové řepy, které také vedlo ke zlepšení chovu hovězího dobytka. To vše skončením výroby v cukrovaru zaniklo a tento stav trvá nadto již čtyři roky. Chov dobytka se opět pro nedostatek krmiva snížil a ceny hospodářských usedlostí klesají. V žádosti se dále zdůrazňovalo, že cukrovar byl jediný větší průmyslový podnik v okrese, jehož obnovení by přineslo výdělek a tím i úlevu obyvatelstvu, které bylo poškozeno povodněmi r. 1889 a 1890. Ale žádost zůstala bez vyřízení. Uvážíme-li, že po dobu kampaně pracovalo v letech 1875 až 1880 v cukrovaru průměrně 120 mužů a 180 žen, nebyla ani tato skutečnost bez významu.
Konečná likvidace cukrovaru však byla už jenom otázkou času a zejména bylo nutno vyřešit problém, jak a kde nalézt pro zastaralé strojní zařízení vhodného kupce. Konečně smlouvou z 25. května 1896 koupil cukrovar v Lužanech čp. 56 majitel lužanského velkostatku Josef Hlávka za pouhých 65 000 zl. Stalo se tak na základě císařského povolení z 20. dubna 1896. Nový majitel použil objektu už k jiným účelům, neboť objekt navazoval na budovy lužanského dvora. Lužanský cukrovar tak definitivně zanikl a uzavřela se tím druhá a poslední kapitola jeho historie.
Máme-li zhodnotit souhrnně osudy obou lužanských cukrovarů, zjišťujeme, že se v nich odrazily opět podmínky, které ovlivňovaly vývoj podobných zařízení zejména na Plzeňsku. Byl to na jedné straně nedostatek kapitálu, na straně druhé nedostatek základní suroviny, tj. cukrové řepy, pro jejíž ekonomické pěstování nedovedla tehdejší agrotechnika v horších půdních podmínkách utvořit podmínky. Proto finanční ztrátou skončil provoz prvního lužanského cukrovaru, byť vznikl v období pro zakládání podobných podniků vhodném, ale tehdy, podobně jako tomu bylo v osmdesátých letech, cukrovarnická krize přivedla cukrovar do finančních potíží, které nebylo možno překonat, a cukrovar, jako řada jiných v tomto období, byl odsouzen k zániku.
Zdroj: výtažky byly vybrány z textu „Cukrovar v Lužanech 1838 – 1896 čp. 56 Lužany“
Dnes je 14.12.2024
Svátek má Lýdie
Zítra má svátek Radana
Sledujte informace z našeho webu na svých chytrých telefonech. Využívejte naši novou mobilní aplikaci – V OBRAZE.